...Závahy a umyšlení...

Náhled do českých dějin - Pod dohledem církevních tajemníků

21. 3. 2017 15:48
Rubrika: Nezařazené

V rámci studia církevních dějin jsme měli za úkol napsat nějaké pojednání o námi zvolené knížce. Jelikož mě velmi fascinuje naše čerstvá historie let 1948-1989, nabízím následující řádky jako inspiraci pro vlastní rozvažování nad situací. Omlouvám se za nesystematičnost a za absenci některých faktů, snažil jsem se hlavně nastínit některé pro mě důležité myšlenky.

 

Zdeněk Demel: Pod dohledem církevních tajemníků

Knihu jsem si vybral, jelikož mě téma církve za komunismu zajímá a četl jsem několik životopisů osobností, ale tohle je první souhrnné pojednání z této doby, které mi pomohlo ujasnit širší kontext. Tato původem dizertační práce je dělena do tří částí. Obecné pojednání o činnosti katolické církve v letech 1945-1969, omezování duchovních služeb a liturgie, a omezování církevního života v jihočeském regionu. Kniha je také doplněna kvalitním poznámkovým aparátem a přílohami, které dokládají celou situaci.

Začátek knihy líčí postupný nárůst komunistické moci. Je zajímavé sledovat, jak se měnil pohled na komunistický režim. Po roce 1945 zprvu vítaní osvoboditelé dávají rychle najevo, že se o moc nehodlají s nikým dělit. Postupem času dokonce lze porovnávat fašistickou a komunistickou diktaturu a projevy budou velmi podobné. Důležitým krokem k oslabení katolické církve bylo vystěhování Němců a Maďarů. Přibližně 300 tisíc Němců spolupracovalo s režimem, ale odsunuty byly skoro 3 milióny Němců z nichž většina byla katolíci. V roce 1947 byli vysvěceni 4 noví biskupové, a to sice Karel Skoupý pro brněnskou diecézi, pražským arcibiskupem se stal Josef Beran, Josef Hlouch se ujal českobudějovické diecéze a salesián Štěpán Trochta se ujal litoměřické diecéze. Nutno říct, že diecéze byly takřka v desolátním stavu. Nejhůře na tom byla litoměřická diecéze, která po odsunu měla přibližně 200 kněží, přičemž by bylo zapotřebí alespoň čtyřikrát tolik čili 800.

Na počátku roku 1948 přišel “Vítězný únor” a s ním definitivní ztráta demokracie na více než 40 let. To znamenalo tvrdé zásahy režimu do fungování katolické církve. Komunistický režim totiž oprávněně viděl v katolické církvi největšího spojence svobody a klíč k ovládání lidí. Drtivá většina obyvatelstva se totiž hlásila ke katolické víře, a ještě v roce 1952 se k ní hlásilo i 65% členů komunistické strany. Komunistický režim si tedy velmi přál dostat církev do sféry svého vlivu. Začala tedy fáze vyjednávání podmínek. Za katolickou církev nejvíce mluvil biskup Štěpán Trochta a arcibiskup Josef Beran. Režim se sice naoko snažil domluvit s katolickou církví, ale defacto šlo o rozdělení osy Vatikán – biskupové – kněží, aby tak došlo k vytvoření národní církve a k jakémusi zavření víry do zdí kostela. Nutno podotknout, že se to komunistům téměř povedlo, a že se naše generace musí potýkat s následky.

V další kapitole je podrobně popisována náplň práce církevních tajemníků. Je pozoruhodné, jak se komunistickému režimu povedlo během pár let dostat téměř celou církev pod svoji kontrolu. Domnívám se, že hlavní dvě příčiny tohoto zotročení církve jsou zabavení majetku a změna zákonů, kterými tajemníci dohlíželi na duchovní. Nebudu přesně popisovat konkrétní činnost církevních tajemníků, ale při četbě této kapitoly jsem si uvědomil důležitost církevních restitucí jako doklad nezávislosti na státě. Myslím, že daleko důležitější, než konkrétní peníze je jasné stanovisko svobody vůči politické moci. Církev a její představitelé by vždy měli zůstat mimo politický systém a vždy by měli zůstat v Božím systému. Ač z historie víme, že za tento ideál zaplatilo spoustu lidí odnětím svobody, tak Boží svoboda nejde vzít a je to hodnota za kterou je třeba bojovat.

Následující léta byla opět ve znamení velkých zátahů proti aktivitám církve. V roce 1950 proběhl vykonstruovaný proces s deseti vybranými představenými řádů a kongregací, který měl za úkol zdiskreditovat veřejné mínění na církev a její představitele. To byl začátek zrůdně promyšlené “Akce K” která proběhla v dubnu 1950. Z celkového počtu 10 tisíc řeholníků a řeholnic v Československu jich bylo na 4 tisíce násilně svezeno do centralizačních a internačních táborů. Komunistům nechyběla drzost, a tak byla celá akce pojata jako zajištění lepších podmínek pro řeholníky, aby se mohli lépe modlit a víc sloužit lidem. Poté co komunistický režim znemožnil fungování řádům a kongregacím zaměřil se na výchovu kněžského dorostu. Podobně jako Josef II. chtěli vytvořit novou generaci národních kněží, kteří budou šířit idee socialismu, a tak zrušil všechny diecézní semináře a zavedl římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Praze na kterou dosadil poctivě vyškolené komunistické soudruhy, kteří pozměnili styl a směr výchovy podle sebe. Tímto krokem se snížil počet kandidátů ke kněžství a bohoslovci začali hledat jiné formy přípravy na kněžství, čímž vznikla dlouhá tradice podzemní církve. Později byl seminář přesunut do Litoměřict, aby bohoslovci nekazili pražskou mládež a aby byli pod větším dohledem. Také řeckokatolická církev byla velmi omezována, a dokonce v letech 1950 - 1968 oficiálně zakázaná a přežila jen díky odvaze duchovních a věřících, kteří nepřistoupili na násilné přiřazení k pravoslavným. Velmi podstatným prvkem těchto let byla internace biskupů. Biskupové byli pod velkým dozorem a byla téměř znemožněna jejich činnost. Vedení diecézi převzali kněží více či méně spolupracující s režimem. Ani pozdější snaha vyjít vstříc v roce 1951 biskupům nezajistila svobodu, a tak i nadále pokračuje těžko čitelná situace. Naštěstí ale nutno říct, že většina kněží zůstala věrná, a tak se komunistům sice povedlo kněze zastrašit, ale ne získat.

Po roce 1953 se zdálo, komunistický režim dosáhl cíle a nadobro vyšachoval církevní představitele ze společnosti. V těchto letech se diktatura zaměřila na zápas o věřící čili o lid. Zpočátku se komunisté snažili vytvořit jakousi národní církev, kterou by mohli ovládat, ale v těchto letech od této myšlenky upustili a rozhodli se mít národ ateistů a agnostiků. A bohužel stejně jako ostatní i tato výchova začíná od mládí, tudíž režim zkomplikoval a téměř znemožnil studium náboženství na školách. Přihlášení na hodiny náboženství bylo obtížné a znamenalo velké problémy i pro budoucí život, protože významné pozice nemůže zastávat někdo, kdo je “nábožensky zatížený.” V roce 1965 byl arcibiskup Josef Beran jmenován kardinálem a v témže roce se rozhodl pro obdivuhodný čin. Pro dobro své diecéze a celé české církve odjel do Říma odkud už se do naší vlasti nikdy nevrátil. Pražskou arcidiecézi spravoval až do roku 1992 dosavadní olomoucký pomocný biskup František Tomášek a nutno říct, že i přesto že byl dosazen komunisty, spravoval církev jako správný následovník apoštolů, a že náš český národ dovedl k svobodě a za mnohé mu vděčíme.

V knize se nachází také pojednání o podzemní, lépe řečeno skryté církvi. Tyto alternativní struktury v průběhu let působili téměř po celé zemi. Hlavní příčinou je samozřejmě komunistický režim, který donutil kněze a aktivní laiky pracovat v utajení. S tímto obsáhlým tématem je spojeno i spoustu často diskutovaných problémů, jako třeba svěcení žen, ale pravda je ta, že nelze upřít zásluhy všech lidí, kteří se na činnosti skryté církve podíleli. Nejvýraznější, a i nejkontroverznější skryté církve je Felix Maria Davídek, který vedl skupinu Koinótés ve které působilo přibližně 15 biskupů a 160 kněží. Přichází mi na mysl téměř filosofická otázka, jestli by církev u nás vydržela kruté pronásledování nebýt kněží spolupracujících s režimem a kněží mimo oficiální církevní strukturu. Čím víc se o dané problematice dozvídám, tím méně si troufám hodnotit a odsuzovat. Máme veliké štěstí, že církev není jen nějakým svazem, nebo firmou, ale je to opravdu Církev Boží, která je vedena Duchem Svatým, který si k tomu používá i zdánlivě nepochopitelná řešení. Tedy hodnocení celé situace musíme nechat Bohu.

Veledůležitým přelomovým rokem byl rok 1968. Rok obrovské naděje a obrovského zklamání. V období pražského jara vypadalo, že zvítězí „komunismus s lidskou tváří“ ale vpád vojsk varšavské smlouvy 21. srpna zničil mnohé očekávání. Pozitivní je, že pražské jaro nebylo zbytečné a mnoho plodů vydrželo i ve stísněních podmínkách normalizace. Osobně si troufám tvrdit, že zde je jeden z důvodů naší národní skepse. Myslím, že kvůli tomuto aktu přestala spousta lidí věřit na naději. Ale když člověk přestane věřit v to, že všechno má nějaký smysl, tak se začíná zavírat sám do sebe a tento postoj plodí egocentrický konzumismus.

Celá kniha je kvalitní systematické zpracování důležité součásti našich dějin. Je škoda, že se autor nevěnuje stejně podrobně situacím po roku 1954 jako situacím v letech 1948–1954, které jsou popsány velmi podrobně. Demel pravděpodobně počítá s tím, že události roku 1989 si všichni pamatují, a tak je popsal v rámci dvou odstavců. Tudíž kniha není sama o sobě schopna podat celistvý pohled na věc, ale pomohla mi v systematizaci a obohacení dříve nabytých poznatků.

Myslím, že je třeba se o tyto dějiny zajímat, a to hlavně ze dvou důvodů. Jednak abychom se poučili z toho, co se stalo. Je to ukázka toho, že zlo má moc ovládat lidi, ale věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Bohužel jsme se z historie poučili, že jsme se z historie nikdy nepoučili, a tak někteří budou pořád vzpomínat na komunismus a zaobírat se myšlenkou, že dřív bylo líp. Druhá velmi přínosná věc na studiu tohoto období jsou konkrétní příklady lidí, kteří obstáli ve zkouškách života. Je příznačné že z této doby máme spoustu kandidátů o svatořečení, a to je obrovské povzbuzení pro naši společnost, které chybí vzory a dobré příklady.

Zobrazeno 1073×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio