Krosna minulosti

Každý z nás má krosnu. V krosně jsou věci užitečné i harampádí. Věci, které rádi ukazujeme i ty, za které se stydíme. Krosnu máme pořád s sebou. Je s námi ve škole i doma. Je při poradách i na pivu s přáteli. V krosně máme uložené všechno, co jsme kdy prožili a každý z nás má rozdílnou, jedinečnou krosnu.

Tou krosnou je naše minulost. Naše minulost je s námi při všem, co děláme. Je přítomná ve formě předsudků, strachů a bolestí, ale i zkušeností, znalostí a úspěchů. Většina sporů vzniká střetem dvou různých nepřiznaných "krosen" Protože to, co je pro jednoho člověka naprosto jasné, logické a samozřejmé je pro druhého naprosto nepřijatelné. Tenhle sociální dopad je ale jen jedna část toho, jak nás ovlivňuje naše minulost.

Každý má ve své krosně věci, za které se stydí. Dokonce i věci o kterých neví, že je tam má. Tohle všechno nás ovlivňuje a my se s tím musíme nějak vyrovnat. Přijde mi klíčová následující posloupnost řešení. Každý problém je potřeba pojmenovat - odpustit - opustit.

Pojmenovat je možná ta nejtěžší část. Vyžaduje to velkou dávku odvahy k pravdivosti. Ale pravda nás osvobodí (Jan 8,32) a už tímto krokem nad námi minulost "ztrácí moc" Přiznání si vlastní minulosti může sloužit i druhým. Já třeba tím, že jsem prožil neúplnou rodinu, můžu být citlivější a vnímavější pro druhé, kteří se nachází podobné situaci.

Odpuštění minulost nezmění, ale změní nám přítomnost a budoucnost. Platí pravidlo, že úhel pohledu rovná se úhel dopadu, tedy jak se na věc dívám ovlivňuje, jak mě ovlivňuje. Samozřejmě, že pohled na realitu nemění realitu, ale pomáhá nám ji lépe zpracovat. Odpuštění není ospravedlnění, tedy neříká, že to zlo bylo vlastně fajn. Odpuštění také neznamená hned objímat lidi, kteří nám ublížili. Myslím, že často největší, co můžeme udělat je, přát nebe i těm, kteří nám reálně ubližují.

Posledním krokem je opustit. A to je krok dopředu. Buďto můžu nadávat na celý svět a litovat sám sebe, nebo prostě půjdu dál. Ovšem tento krok bez předchozích dvou kroků je ignorantství a místo řešení je to oddalování a potlačování problémů. Důležité je, že máme naději na to být lepší. A pokud si myslíš, že nikdy nebudeš lepší, tak nikdy nebudeš lepší.

V životě se asi nenaučíme neprohrávat, ale můžeme se naučit zvládat prohry. Velkým příkladem nám v tomto jsou děti. Když dítě staví Lego a drží kostečku v ruce, tak nepřemýšlí nad tím, co všechno nedokáže postavit, ale soustředí se na to, co postavit může. Zatímco my se často soustředíme jen na to, proč něco nejde udělat a proč já to rozhodně nebudu ani zkoušet. Ale vždy je lepší věřit, že to dokážeme, a třeba se občas mýlit než nevěřit, že to dokážeme, a už tím mít pravdu. To všechno se nám snaží namluvit naše minulost. A pokud budeme dělat věci "jako vždycky", tak asi vždycky dopadnou "jako vždycky."

Minulost je. Nemůžeme ji ignorovat a nemůžeme ji změnit. Co ale můžeme, je ji přijmout a vpustit do ní Hospodina. Tím minulosti dáváme úplně jiný význam. Bible je plná příběhů děsivých minulostí. Petr zapřel Pána... Pavel pronásledoval křesťany... Ale tihle velcí mužové se nestali otroky své minulosti.

Možná si právě říkáš: "No to je sice hezký, ale nejde to. Já už jsem prostě takovej." Přesně tohle se Ti snaží namluvit Tvoje minulost, ale Boží pohled je jiný.
Bůh z Tvé krosny může udělat špičkové vybavení na cestě k dokonalosti.