Údolí suchých stromů

Při výletě jsem procházel lesy zasažené kůrovcem a přemýšlel jsem nad jedním tématem a rád bych se s vámi o to podělil.

Byl bych nerad, aby tato úvaha byla pochopena jen jako nadávání na současnou situaci církve. Spíš nás chci všechny povzbudit abychom se přičinili o naše společné okolí.

Procházel jsem krajinou, která vypadala takto.

A v tu chvíli mne napadlo, že to je obraz naší církve. Pár uschlých stromů ještě stojí, zbytek už je pokácený. Dříve krásný les plný rozmanitého života teď nabízí jen smutný pohled.

Fór je ale v tom, že dřeva je stále spoustu. Okolo cesty byly obrovské hromady dřeva.

Dřeva je dost. Takže se přemýšlí jak zpracovat hnijící dřevo, jak zužitkovat aspoň poslední zbytky. Ale je tohle účel lesa? Obrazně řečeno: Kdybych byl stromem, chtěl bych být součástí tohoto “lesa”? … Ale co s tím?

Na fotce vidíme kaplana se svojí farností.

Myslím, že náš pohled je zkreslený. Skrz starosti o hromady dřeva jsme nepostřehli, že les už není. Máme zúžený pohled. A tak se předháníme v tom, čí dřevo hnije pomaleji, kdo má víc padlých stromů a čí hromada zabírá největší prostor na mýtině. Pár mladých stromků nemá dobré podmínky pro růst a nám zbývají už jen hezké vzpomínky na to, že kdysi tu byl les.

Výhodou ale je, že za to přece může kůrovec. S tím se přece nedá nic dělat. Musíme se s tím smířit. To nezměníme. Už je to tak… A nebo ne?

Tahle, uznávám depresivní úvaha, má ale happyend. Teda zatím ne, ale věřím tomu, že bude mít. Vzpomněl jsem si na známý příběh Ezechiela, Údolí suchých kostí, a jakoby se mě v tu chvíli někdo zeptal: “Synu člověka, může tento les ožít?” (srov. Ez 37,3) 

Ezechielova reakce byla podobná té naší: “Pane, Hospodine, ty to víš!“ Aneb: “Já jsem přece nepatrný, maličký, nic nezmůžu. To Ty, Bože, se o to musíš postarat.” A na to Bůh vybízí Ezechiela aby prorokoval. (Spoiler: po Ezechielově prorokování opravdu z kostí povstává nová Boží armáda). Ano, jedná Bůh, ale na slova Ezechiela. A to je hrozně klíčová vlastnost Boha - On nás chce potřebovat!

Bůh se mnou počítá a věřím, že má povstat církev plná nových Ezechielů, kteří vezmou do rukou svoji zodpovědnost a v obrovské pokoře, ale zároveň důvěře, budou prorokovat život do mrtvých stromů naší církve.

Ty máš být tím novým Ezechielem - ve své rodině, škole, práci, tam, kde zrovna jsi. Ty a já máme být ti, kdo obnoví les. Obnoví naše farnosti, celou církev. A potom věřím, že bude les opět plný života. A to tak, že “stromy budou chtít být součástí právě tohoto lesa.”

A jak konkrétně? No to nevím. Mám co dělat, abych to našel u sebe, natožpak abych věděl, co mají dělat jiní. Jsem ale přesvědčen, že se to má dít opravdu v síle Ducha Svatého. V textu se píše: “Přijď, dechu života, od čtyř větrů a věj na tyto zabité, ať ožijí!“ (v. 9) A možná to od čtyř větrů znamená prostě odevšad. Skrze cokoliv. Zleva nebo zprava. Od tradičníků nebo charismatiků. A každý má své osobní konkrétní povolání jak konkrétně má být “malých Ezechielem.” A pojďme se společně povzbuzovat, doplňovat a pracovat na tom, aby se to opravdu dělo.

Nabízím následující modlitbu, která nám může pomoci znovu povstat a prorokovat nad tím co zdánlivě nežije. To vše jen díky Bohu, ale zároveň díky každému jednomu z nás.

PS: Ano, text je psán nálehavě a vyhroceně a uvědomuju si, že situace není černobílá a popisuji ji schválně přehnaně, aby text vedl k zamyšlení.

Budu rád za věcnou a slušnou diskusi na mém facebookovém profilu, nebo mi můžete napsat váš názor soukromou zprávou. Díky.